Petr Vinař
Jméno: Petr
Příjmení: Vinař
Ročník narození: 1946
Místo narození: Rychnov nad Kněžnou
Místo bydliště: Praha
1. Kde se ve
vás vzal vztah k historii, k šermu?
Historie a všechno s ní související mně zajímalo už od dětství a stejně tak mně zajímaly všechny zbraně - dodnes se aktivně věnuji heraldice, kterou prezentuji na stránce https://www.omforum.cz/forum.php?t=342&dir=e
2. Kdy a jak jste s šermováním začal?
V roce 1961 jsem začal studia na SUPŠ v Praze a tak jsem se začal učit i sportovní šerm, konkrétně francouzský fleret u JUDr. Černohorského v ČŠK Riegel.
3. Jakých jste, nebo jste byl / byla, členem skupin?
JUDr. Černohorský v té době potřeboval někým nahradit Leo Křížka, který odcházel na vojnu a tak se mě zeptal, jestli bych to nechtěl zkusit, což jsem pochopitelně považoval za splnění dávného snu, takže jsem byl přijat do skupiny, později nazvané "Mušketýři a bandité", která pod hlavičkou Ústředního Domu Armády vystupovala nejčastěji na nádvoří Vojenského historického muzea ve Schwarzenberkém paláci na Hradčanech.
4. Jaký mistr vás učil?
Šermu pochopiteně JUDr. Černohorský, jenže historický šerm v té době, tedy ve svých počátcích nebyl jenom o vlastním šermování, ale taky o zbraních, kostýmech a vůbec o dobových zvycích různých období. Ve zbraních to byl plukovník Eduard Wágner, který byl zároveň i iniciátorem vzniku historického šermu jako takového, a po praktické stránce také zbrojíř a puškař VHM Josef Denkr. V ostatním ponejvíce muzea a odborná literatura.
5. Změnil historický šerm nějak výrazně váš pohled na život, na vaše chování? Jaké hodnoty uznáváte?
Změnil a velice výrazně.
Především jsem si uvědomil existenci tří světů.
Tím prvním je svět současnosti, z našeho pohledu tedy svět diváka.
Tím druhým je svět středověku, z našeho pohledu tedy svět, který divákovi předvádíme či tlumočíme.
Tím třetím je svět "na place", tedy to, co a jak právě na scéně děláme a provádíme.
Každý z těch světů má svoje daná pravidla a pro nějakou smysluplnou "práci" na tomto poli je nutné je respektovat a především si je vůbec uvědomit.
Ale bylo toho rozhodně mnohem víc a taky by to bylo na delší povídání.
V naší skupině byli všichni členové zároveň moderními šermíři a to často i těch nejvyšších výkonostních tříd, takže bylo jen logické, že k historickému šermu jsme přistupovali ryze "po šermířsku" a nevycházeli jsme z ozbrojených rvaček prezentovaných různými historickými filmy.
Od samého začátku nám bylo jasné, že při šermu je naprosto lhostejné, jestli jsou zbraně tupé nebo ostré, protože při správném krytí se žádné ostří do styku s tělem stejně nedostává. Takže zbraně jsme používali ostré a platilo pravidlo:
"Za svoji kůži si zodpovídá každý sám." ovšem s drobnou výjimkou že:
"Za věrohodnost a bezpečnost "smrtelné" rány zodpovídá "zabitel". "
Při našich vystoupeních byl velice těsný kontakt s publikem - okraj "scény" na nádvoří Schwarzenberského paláce byl vymezen první řadou sedících diváků. Na jednu stranu to pro nás znamenalo zvýšenou opatrnost, protože jakékoli zranění diváka bylo prostě nemyslitelné. Na druhou stranu se diváci snadno mohli přesvědčit, že zbraně jsou opravdu ostré a nebezpečné, takže se nejdná jenom o nějaké "divadýlko". Další velice ceněnou výhodou byly případné výhledy "mrtvol", kterým se podařilo "zemřít" u nohou nějaké vnadné děvy.
Když už jsem se dostal k těm "mrtvolám" - tak po několika neblahých zkušenostech s jejich ostruhami bylo uzákoněno, že: "Mušketýři nesmějí umírat na břiše." Také pokud se bandita nachomýtnul k nezákonně "zemřelému" mušketýrovi, bylo jeho povinností jej převrátit na záda a pokud možno mu také odebrat škorně. Při té příležitosti jsme objevili jistou nikde nepublikovanou anatomickou anomálii, která spočívala v tom, že v okamžiku "smrti" dochází u mušketýra ke křeči svalů nohou, která drží nárt kolmo k holeni, což znemožňuje zouvání a musí být jistě dotyčné "mrtvole" silně nepříjemná. Naštěstí jsme objevili způsob, jak se dá tato křeč "nebožtíkovi" při zouvání celkem snadno uvolnit, a to docela jednoduchým opřením podpatku o mušketýrův rozkrok.
Pochopitelně jsme se různým zraněním zcela vyhnout nedokázali, takže platilo další pravidlo: "Každá jizva je výsledek malé chyby - velká chyba se už nezajizví." Tady se ukázala další výhoda ostrých zbraní - zranění nebyla o nic hlubší než zbraní tupou, ale byla mnohem čistší a hojila se podstatně rychleji díky tomu, že okolní tkáň nebyla tolik zmožděná.
Na zranění fungovalo jako naše dvorní opravna chirurgické oddělení nemocnice Boromejek pod Petřínem. Neběžný typ našich zranění zaujal primáře chirurgie natolik, že si brával kvůli nim nedělní služby a dokonce nás poprosil, abychom mu přinesli ukázat i zbraně, které tak zajímavá zranění způsobují.
U značného počtu současných skupin historického šermu s lítostí pozoruji snahu řešit bezpečnost tak, že napořed obránce přesune zbraň do krytu a teprve potom mu útočník do tohoto krytu sekne nebo bodne, čímž vzniká šerm značně jalový - a bohužel tuto jeho jalovost velice rychle vycítí i naprostý laik. Občas je také k vidění i ještě otřesnější takové to "cinkání" zbraněmi o sebe, kdy není vůbec jasné kdo z těch dvou vlastně útočí a prakticky ani jeden z nich není nijak ohrožen.
Být banditou bylo mnohem zajímavější a zábavnější, než být mušketýrem, kterému bylo souzeno být pouze čestným, korektním a zachovávat dekórum. Souboj dvou mušketýrů mohl být docela "hezký", při dostatečném zpomalení některých akcí kvůli jejich "čitelnosti" i docela poučný, ale při delším trvání tam přece jenom chyběly nějaké ty emoce. Tu pravou "šťávu" dodávalo soubojům jenom to, co patří k banditům - přepady, záludy, podrazy, nečestnosti a vůbec všechny jejich lumpárny a legrácky. Přál bych vám zažít co udělá s publikem i se zbytkem čísla třeba i jen taková pitomůstka jako když bandita svou neozbrojenou rukou v nestřežené chvíli zakroutí mušketýrovi nosem.
Během vystoupení bývala i značná žízeň, ale pití piva se kupodivu vůbec neosvědčilo protože krátí dech i výdrž. Takže pivo se pilo jenom přímo na scéně při skeči a během vystoupení se preferovala minerálka s příchutí.
6. Je ve vašem případě šerm spojen s koňmi? Pokud ano, povyprávějte, jak koně ovlivnili váš život.
Ne, v souvislosti s šermem se u mně koně nevyskytovali.
7. Váš nejsilnější zážitek spojený s šermem? Pokud ano, podělte se o příběh.
O různé zážitky nejrůznějšího "kalibru" rozhodně nebyla nouze, ale vybrat nějaký nejsilnější je skutečně těžké. Takže sem dám dva které se mi zdají být docela zajímavé - a každý si může sám vybrat, který z nich je ten lepší.
Vyvrcholením vystoupení bývala skeč, ve které jsme se všichni sešli v krčmě, kde se posléze rozpoutala bitva mezi mušketýry a bandity, ve které se všichni navzájem vyvražďovali tak dlouho, až zbyl jako poslední mušketýr Mišeli a jako poslední bandita já. Během našeho klání zabila krčmářka výstřelem z námořního trombónu Mišeliho s když jsem jí za tuto její pomoc šel poděkovat vroucím objetím, tak mě propíchla bodlem, které se perem z trombónu vymršťovalo - protože ten výstřel byl určen mně a Mišeliho si pro sebe chtěla zachránit.
Jenomže ne vždycky to bylo přesně tak.
Při jedné skeči asi tak v polovině všeobecného "zabíjení" najednou vidím, že se proti mně přes půl placu rozbíhá Mišeli s nepříčetně vytřeštěnýma očima s kordem i dýkou napřaženýma na někoho mnohem vyššího než jsem já a přitom za mnou už nikdo nebyl. S tak nesmyslným útokem jsem se ještě nesetkal a na nějaké přemýšlení nebyl čas. Kordem i dýkou jsem horko těžko spíš zachytil než vykryl obě jeho čepele ve výši našich hlav a v této nesmyslné pozici jsme do sebe narazili svými mužnými hrudníčky, když tu Mišeli můj zmatek ještě dorazil prohlášením: "Habuzubusemysi!" V hrůze jsem ho zahodil od sebe co nejdál v naději, že se o něj už někdo "postará". Už když dobržďoval tak mi bylo jasné, že se ho tak snadno nejspíš nezbavím. A opravdu - už se robíhal proti mně v dalším sebevražedném jakoútoku a s výrazem ještě nepříčetnějším.
"Co se mu jenom, pro Boha živého mohlo asi stát, že nerespektuje scénář a ani zásady šermu ??"
Další srážka a znovu to hrůzné: " Habuzubusemysi!" - a už jsem měl jasno: Mišeli zešílel!! Zešílel a bude takhle vyvádět až do skonání světa - a nebo až do té doby než ho někdo zabije! A je to na mně!!
Dobrá, napřed ho zkusím jakozabít, ale jestli to nepomůže ... - tak ho budu muset chca nechca zabít doopravdy. Hrůza! I když bandity by byla větší škoda, i tak hrůza.
Než jsem stačil domyslet, byl Mišeli opět přede mnou takže už jsem na další " Habuzubusemysi!" nečekal a "smrtelně jsem mu proklál hrudník ukázkoovým zpětným výpadem, který býval znám jako výpad noční. Zachroptěl: "Sláva." a oddal se "smrtelným" křečím.
Setřel jsem s čela studený pot a obhlédl bojiště, kde právě Vítek dobíjel svého banditu. Když viděl že jsme už poslední "žijícíů, tak s klidem jemu vlastním převzal Mišeliho roli a skeč skončila pro diváky tak, jak měla.
Po děkovačce jsem se pídil u Mišeliho po tom, co znamená ono tajemné "Habuzubusemysi!" - a dozvěděl jsem se, že to bylo: "Zab mě, vodlepujou se mi fousy." Zareagoval jsem nadmíru duchaplným:"Ahá." - a nikdy jsem Mišelimu neřekl, jak blízko smrti tenkrát stál.
- o -
Banditům byly dopřány i zbraně nebo jejich kombinace zbraní mušketýrům nedostupné, mezi nimiž nespornou královnou byla i moje láska - dlouhá hůl. Vynikajícím polotovarem pro její výrobu byly v muzeu vyřazované násady hulánských kopí, které měly ideální rozměry a byly z důkladně vybíraného pařeného bukového dříví.
Když jsem se zas jednou rozhorloval nad výhodami šermu holí a prohlašoval jsem hůl za nejtechničtější zbraň, nachomýtnul se k tomu Pavel, který byl v té době úřadujícícm mistrem republiky v šermu kordem. Zřejmě neposlouchal a nebo jen velkoryse pominul můj výklad o tom, jak hůl hravě pokrývá všechny menzury všech chladných zbraní a jak když jeden její konec dokončuje kryt tak její druhý konec je už v polovině útoku. A nebo snad zapracovala jeho stavovská čest a nutkání zastat se kordu jako vrcholu vývoje chladných osobních zbraní - ať už to bylo cokoli, prostě prohlásil, že se hleboce mýlím a nějaká plebejská primitivní hůl se v technice kordu nemůže nikdy rovnat.
Obě naše tvrzení byla natolik kategorická, že jediným východiskem byl souboj danými zbraněmi - tedy dlouhá hůl proti kordu a prostý bandita proti mistru republiky. Čas - mezi nedělními vystoupeními, místo - terasa Schwarzenberského paláce nad Nerudovou ulicí.
Pavel si pro souboj vybral kord s menzurovou čepelí s kosočtverečným průřezem, zřejmě proto že klasická kordová čepel s trojhranným průřezem je pro krytí pádné hole příliš lehká a navíc je pouze bodná bez možnosti seků.
Nikdy jsme nestavěli číslo hůl proti kordu, takže jsem byl zcela bez potřebných zkušeností a tak jsem vlastně vůbec nevěděl proti čemu budu stát a co mě čeká. Rozhodl jsem se proto pro opatrnou taktiku, tedy "všechno vykrýt - a ve volném čase občas zaútočit".
Ovšem už po pár vteřinách mi bylo jasné, že ta mnou milovaná hůl je ještě daleko úžasnější než jsem tušil. Klíčovou se ukázala být menzura - pro hůl byla krátká, což znamená že jsem Pavla kdykoli mohl ohrozit "z místa", tedy bez výpadu. Pro něj byla tatáž vzdálenost menzurou dlouhou, což znamená že k zásahu mu nestačil výpad a musel použít aspoň posun-výpad a pak se o tutéž vzdálenost vracet ke krytu. Bez včasného návratu jsem ho mohl kdykoli ohrozit středem hole a přitom konci jsem pohodlně mohl krýt i útočit stylem dopředu či dozadu pádlujícího kajakáře. Takže jsem zjistil, že při "vykrytí všeho" mám "volného času" k útočení co hrdlo ráčí ba přímo nadbytek - a přitom mi úplně stačí jenom tak ledabyle na místě přešlapovat. Pavel na druhé straně na tom byl podstatně hůř, dokonce asi tak po minutě bych mu klidně přál ty kordy dva - i když ani to by mu to pobíhání moc neusnadnilo. Ale co, vybral si sám tak ať si užívá.
Asi tak od druhé minuty začal šetřit síly a dech, útoky nebyly tak časté ani tak urputné a ubyly seky. Snad koncem třetí minuty přišel od něj velice překvapivý bod na pravé koleno, který jsem vykryl na poslední chvíli spodním koncem hole. Zřejmě díky spěchu a nebo snad únavou nebyla čepel "na plocho" ale "svisle", což se jí stalo osudným a úder kratu ji přerazil, což dala najevo rajsky mi znějícím zazvoněním.
Protože mi nešlo o vítězství nad Pavlem ale jenom o prokázání nadřazenosti hole nad kordem, zeptal jsem se Pavla, jestli si chce vzít další kord. S díky odmítnul a bylo na něm vidět jak je rád že už to má za sebou.
Ovšem na toto téma už jsme nikdy nediskutovali.
8.Věnujete se historickému šermu stále? Kde vás můžou zájemci a fandové vidět "naživo"?
Už dávno ne - a v mém věku hovořit o "naživo" je už spíš jenom eufemizmus.
9.. Máte rodinu, děti, zapojují se do vašich aktivit? Ovlivnil šerm i život partnerský, rodinný?
Rodinu mám, dokonce už několikátou, ale v dobách aktivního šermování byl jeho vliv na rodinu spíš mírně negativní.